Poutí k sobě (1.díl) - poslední trénink před startem

Bylo 21:30, když jsme uspávaly Valérku a Nika si všimla, že má mokrou postel. Praskla voda? Jsme na návštěvě v Kralupech nad Vltavou 270 km od našeho domova!

Nika dnes opětovně přijata do porodnice ke dvojčátkům. Na jednu stranu radost, že kluci dostanou plnou pozornost a budou se moci kojit dle libosti, na druhou stranu doma to bude neúplné.

V sobotu 2.11. se nám narodila dvojčátka a bylo to pěkné drama. O tom ale více třeba jindy. Zatím bivakujeme okolo porodnice, ale těšíme se, že už brzy je budeme mít doma.

Roční dítě je zvědavé, má touhu se zapojit a nechce být někde samo v koutě, obzvláště když na lince se dějí tak zajímavé věci. Učicí věž je dobrá pomůcka, jak vařit společně a dopřát dítěti vytoužený pohled na linku. Lze ji koupit v řádu pár tisíc korun, ale i vyrobit snadno a levně pomocí stoličky a schůdků z...

Pár dní jsem se cítila dost pod psa. Chvíli jsem nahoře a chvíli zase dole. Tentokrát jsem byla delší dobu spíše dole s pocity, že dělám všechno všude, jen sobě samé neplním moje niterní touhy. Nejhorší bylo, že jsem o tom nedokázala ani mluvit. (Aza)

Nikdy jsme mluvené video nenatáčely a Aza si začala sepisovat v bodech, co by se tam mělo říci. Nika naštvaně, že zdržuje a že si myslela, že budeme improvizovat. Aza na to, že to přece nebude natáčet 10x...

Našemu starému veteránu prošla STK, tentokrát tedy startujeme košťata.

Chvíli jsme váhaly, jestli do toho jít, ale rozhovor pro slovenský tým Rainbow-heart.sk , je tady. První část rozhovoru o našem životě "dvojí role" je tady. Dotkli jsme se také projektu Poutí k sobě ,za což moc děkujeme. Věříme, že pozitivní energie převládne.

Není nad to si pár dní "zamarůdkovat" a společně na jednom gauči porazit norovirus. Neuklízeno, tváře holé, k obědu rohlíky na sucho, plány vzaly za své, vlasy mastné a s prvním jídlem po pár dnech všechny šťastné.

Vyrazily jsme na lákavou výstavu "Obrazy" autorky Anny Pastrnkové, která se koná v knihovně v obci Skrbeň. U vchodu jsme si však narazily čelo o zamčené dveře. Knihovna je zde otevřena jen v pondělí a dnes byl čtvrtek.

Pár lidí se nás ptalo, jak to vlastně všechno bylo.

Pěší pouť 3500 km s nehybným vozíčkářem od hlavy až k patě z Olomouce do Santiaga de Compostela. Pouť bude trvat přes půl roku a každý den je v plánu cca 20 km s jedním dnem volna v týdnu. Pouť je cestou k sobě samým i k ostatním bez ohledu na barvu pleti, hendikep, vyznání či gender. Pouť je...

"Od minula jsem však přibyla do skupiny já a trochu jsem tak rodině zamotala hlavu. Nika s Azou jsou blázni, ale netušila jsem, že i strejda s tetou a bratranec. Strejda si narval sáňky do auta a Aza pro změnu zapomněla doma půlku mého kočárku."

Čtvrtá dohoda z knihy ČTYŘI DOHODY (Miguel Ruiz): "Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete". Dělat nejlépe, jak dovedeme, neznamená obětovat tomu maximum času, ale vytyčit ten správný čas pro uspokojivé dosažení cíle. Ani málo ani moc.

Dítě je motivací, ne překážkou.
Dítě dává jiný typ svobody, než jsme znali doposud.
Dítě nezlobí, dítě žije.
Dítě není malý dospělý.

Sotva skončil sváteční shon a naši už se zase někam balí, ale jsem v klidu, moje cestovní taška je také sbalena. V pátek odpoledne vyrážíme. Aza řídí, já sedím vedle na předním sedadle a maminka Nika vzadu na prezidentském. No jo, máme vzadu krátké pásy, náš Seat "Korba" je starší ročník, a když se narodil, asi ještě neznali autosedačky...

Zatím, co většina populace vyspávala kocovinu po silvestru, my kousaly mlhu na Křížový vrch. Per-plex obličeje několika poutníků mířících do místního kostela prozrazovaly, že po včerejším silvestru, asi působíme jako šťastné odhodlané přízraky, za kterými je nutno se otočit.