Rok 2018 - zpověď Azarety (věnováno Nice)

Rok 2018 pro mě byl, nebojím se říci, přelomem v mém životě. Nastartovala jsem několik proudů, kterými se nyní nechávám unášet, a ještě si do toho sama pádluji. Život mi navíc přinesl ten největší zázrak, jaký si jen může rodič přát.

Hned z kraje roku 2018 jsem se spontánně pustila do několika krátkých měsíčních výzev. Tyto výzvy mě překvapivě nakoply do zadku a věci se daly do pohybu. Zní to jako klišé, ale říká se tomu změna stereotypu. Najednou jsem viděla všude okolo plno příležitostí a začala jsem prožívat radost, euforii a touhu něco podniknout. Tyto pocity a šimrání v břiše jsem nezažila několik let, od momentu ukončení atletické kariéry jsem se potácela v pasivitě a neměla jsem žádný směr. Které výzvy mě tak nastartovaly? Přestože od malička nesnáším zeleninu, stala jsme se na jeden měsíc vegetariánkou, jeden měsíc jsem chodila do práce o hodinu dříve a také jsem si dala měsíc bez alkoholu. V té době jsem si v kanceláři vytvořila pracovní místo na stání a koupila si první online knihu. Založila jsem si blog www.azareta6.webnode.cz a začala jsem zabíjet moje strachy. Největší projekt měl však přijít až v srpnu v podobě miminka, do té doby jsem jela na vlně seberozvoje, který mi v konečném důsledku otevřel srdce právě k nám třem.

Strachy jsou to, co mě a každého z nás, ovlivňuje a brzdí. Strach nás udržuje v komfortní zóně stereotypu a zdánlivých jistot, ze kterých se bojíme vystoupit, a to i v momentě, kdy nám něco uvnitř říká, že bychom rádi nějakou změnu udělali. Uvědomila jsem si, že mými největšími strachy jsou angličtina a to, jak budu fungovat jako "otec". V momentě, kdy jsem si toto dokázala připustit, zjistila jsem, že mě to brzdí a ovlivňuje mnohem více, než jsem si uměla vůbec představit. Každý z nás má ale nějaké strachy, které jsou nám překážkou k cestě za svobodou a za štěstím. 

Vystoupila jsem z komfortní zóny a můj původně česky psaný blog www.azareta6.webnode.cz jsem začala psát v angličtině. Prakticky jsem se vysvlékla do naha a odhalila svoji slabost. Zažívala jsem strach a nervozitu při publikování prvních článků. Očekávala jsem vlnu kritiky. Uvědomila jsem si, že na kritiku o mém genderu jsem tak nějak připravená, ale výsměchu a kritiky moji angličtiny se bojím. Není to paradox?

Kritika přišla, ale byla mnohem menší než podpora a pomoc mých přátel a nových sledujících, za což jim moc děkuji (Mišul Kočkomilná, Katica Krstić a další). V průběhu roku jsem pak při každém novém článku měla sto chutí se vrátit k češtině a psát články s lehkostí mně vlastní. Místo toho jsem zaťala zuby a psala kostrbatou angličtinou. Sama pro sebe jsem vítězkou a v příštím roce budu pokračovat. Když čelíme našim strachům, dokážeme se posouvat mimo vytyčené hranice a otevírá se nám nový prostor. Mně se díky tomu naskytlo hned několik možností, před kterými bych před tím zavřela oči. Překonávání strachů a intenzivní osobnostní rozvoj mi pomohl i v dalších momentech přelomového roku 2018.

V červenci přišel zásadní moment pod naší pergolou. Seděly jsme v gauči a popíjely kafe poté, co jsme na zahradě dováděly a fotily těhotenské fotografie. Řekla jsem moji ženě, že cítím touhu cestovat a posílit se jako holčičí osobnost, a že bych chtěla na nějakou dobu odjet, jen ještě nevím kdy, na jak dlouho a kam. Měla jsem touhu se postavit světu a prožít něco v mém pravém já, zjistit jestli to dokážu a zjistit, kde jsou moje hranice. S touto myšlenkou jsem se svěřila v momentě, kdy za pár dní měl přijít náš zázrak na svět. Vím, je to zcela nepatřičné a odsouzení hodné. Čekala jsem, že to moji ženu zasáhne a že souhlasit rozhodně nebude. Stalo se však něco, co nás spojilo a nalilo do našeho vztahu novou energii.

Nika, moje žena, se zeptala, jestli je nutné, abych jela sama, nebo jestli můžou jet se mnou aspoň na část cesty. Vůbec mě tato varianta cestování s miminkem a navíc v kombinaci s mojí trans verzí nenapadla. Byla jsem tím zaskočena a dojata. Ta myšlenka mě natolik nadchla, že jsem opět toužila zažít něco společně, něco, co nás spojí a nabije novou vášní. Stalo se to novým tématem našich hovorů pod pergolou, kde jsme plánovaly, fantazírovaly a vymýšlely. Přemýšlely jsme i kriticky, co je možné, a co ne. Najednou jsme již cestovaly a zažívaly jsme nové věci, přestože jsme ještě stále seděly pod naší pergolou. Vědomí, že moje vyřčená touha, která se zdála být reálná jen za cenu velkých ztrát a obětí, je možná, mě uklidnilo. Energie, kterou jsme na našich cestách pod pergolou prožívaly, mi také pomohla ujasnit si některé věci ve vztahu k mému miminku, které se už těšilo na svět.

Ještě během těhotenství Niky jsem měla pochybnosti a zmatek v tom, jak to vlastně bude fungovat. Měla jsem strach, že selžu, ať tak, či onak. Věděla jsem, že moje mužská role se narozením miminka velmi posílí a přirozeně do ní budu tlačena. Dávalo mi to pocity úzkosti a vybavovaly se mi stavy, jako kdysi v pubertě, kdy jsem měla pocit, že musím žít v bublině, která nesmí prasknout. Měla jsem se teď opět do té bubliny uzavřít a potlačit se tak, aby náhodou nepraskla? Dost lidí mi to radilo a říkali, že teď budu otec, tak ať neblbnu, že s dětmi to jinak nejde. Vždyť by se mu smáli. Dříve jsem to brala jako jedinou možnou variantu, obětovat sama sebe pro dobro mých dětí. Ale co je jejich dobro? Jak víme, že by tohle po nás naše děti chtěly? Nechtěly by mít spíše šťastné rodiče, kteří na ně své štěstí a energii mohou přenášet? Opravdu by dítě chtělo frustrovaného tátu, který se uvnitř bude potlačovat, a třeba ho frustrace bude táhnout raději do hospody, než domů? Nemyslím si. Ujasnila jsem si jednu věc, toužím mít šťastné dítě, a proto musím i já být šťastná bytost, jedině tak na něj to štěstí mohu naplno přenášet. Nechci, aby se mé dítě stalo rukojmím, které mě musí dělat šťastným. Naopak, já chci dělat šťastným mé dítě a přenášet na něho moji vnitřní radost, proto světe div se, nebudu potlačovat mé vnitřní já! Tradiční rodinu respektuji a považuji ji za hlavní stavební kámen budoucích i současných generací, mým cílem však není tradiční rodina, ale šťastná rodina.

S tímto přesvědčením a pocitem naplnění jsme se v neděli před narozením naší princezničky vydaly na náš poslední výlet ve dvou. Vyšplhaly jsme se na "Zelenou budku" nad Šternberkem a doufaly, že tento úchvatný pohled rozhoupe naši malou princeznu k akci a vyskočí na svět. Ta si však ještě užívala pohodlíčka maminčina bříška. Místo toho jsme tedy udělaly poslední těhotenské fotečky a druhý den v 5 ráno už jsme plánovaně stály s plnou polní v porodnici. V pondělí ve 14:28 poprvé nasála světlo světa a mateřské mlíčko. Já pak ještě jako správný otec přestřihla pupeční šňůru, a jak se říká, kostky byly vrženy.

Když měla naše princezna dva měsíce, vydaly jsme se v souladu s našimi podpergolovými plány na první velkou holčičí dovolenou a absolvovaly jsme několik krásných výletů, o kterých jsme se rozhodly psát na našem českém blogu www.azasnic.webnode.cz. Nevím, jak by náš vztah fungoval bez hovorů pod pergolou, ale rozhodně vím, že nám tyto hovory o výletech a o možnostech cestování s miminkem v kombinaci s mojí holčičí bytostí, pomohly k vytváření rodinného štěstí a společných zážitků přesahujících hranice naší obce.